Říkali jste si někdy, jak se dostanete do havraspárské kolejné místnoti? Určitě ano...

Cesta do společenské místnosti může v mnoha ohledech připomínat cestu bludištěm nebo také desetimílový pochod na život a na smrt. Po cestě číhá tolik temných rohů a škodolibých obrazů, že bych je nedovedla spočítat, i když bych zapojila jak prsty na rukou, tak i ty na nohou. Už jen když vyjdeme z Velké síně do síně Vstupní, nebezpečí č. 1 je přímo před námi a to vytrvale zametající koště, které všem neopatrným neomaleně podsekává nohy při chůzi.

Podaří-li se prokličkovat mezi proutky tohoto nevypočitatelného protivníka a bez uhořelých vlasů projít mezi kamennými sloupy s plamenem navrchu (můj osobní slovník vypověděl službu a takovéto slovo se v něm proto nenachází), čeká na nás ta dle mého názoru nejobtížnější část ze všech, to jest úsek pod dohledem obrazů. Když bychom jako naprostí laici šli právě jím a na vrcholu schodiště pak zahnuli do chodby vpravo, vystavili bychom se nebezpečí zaslechnutí nepěkných poznámek, vidění nehezkých výjevů a také střetu se škodolibým schodištěm, které – jak jsem si již za ta léta na hradě stihla všimnout – milerádo mění své polohy tak, abyste se dostali do své ložnice nejlépe tak za celou noc chůze. Proto já osobně raději užívám jistějších, nejčastěji i rychlejších postranních chodbiček a poměrně tajných zkratek. 

Nejlepší je zabočit do první chodby vpravo za obrazem pastýřky, která - ač jí to velmi sluší a její navrchu stočená hůl se i za toho nejspořejšího světla blyští jako druhé slunce - nevím, kam dala ty své ovce, či co to vlastně (ne)pase.

Octneme se pak v podlouhlé chodbě tvaru lomeného oblouku, která když půjdeme vpřed a necháme se jí vést, nás dovede až do knihovny, To my ale neuděláme, protože z knihovny je cesta do ložnic ještě dlouhá a proto raději zvolíme cestu u obrazu sv. Munga, resp. naproti obrazu, kde projdeme krvavě rudým, těžkým závěsem.

Nemusíte se bát, že byste obraz přešli, to vážně snad ani nelze. Mungo Bonham totiž dnem i nocí – nebo alespoň když já jsem měla tu... čest kolem něj projít – mele cosi o tom, že je nejslavnějším lékouzelníkem všech dob, že vybije všechny škrkny světa, protože kvůli nim nemůže najít svůj příčesek za už ani nevím kolik galeonů, že jej miluje lady Finderplatová z pátého patra a Wenaví, co ještě. Holt má nevyčerpatelné množství originálních výkřiků, na které by žárlil i všeobecně oblíbený chrlič z populárních her – tak bych to shrnula.

A co dál? Když projdeme pod těžkým závěsem, který snad pamatuje i Ó Rowena, jako kouzlem náhle vyjdeme u jednoho z brnění, konkrétně u toho, které tak rádo nastavuje opancéřovanou nohu všem kolemjdoucím, tj. starý známý George v šestém patře u učebny přeměňování. Odtud se pak vydáme ne na východ (pro neznalce světových stran doprava), tudíž naprosto opačným směrem, než k velkému schodišti, projdeme mezi dvěmi obrazy s pozadím džungle, kde vždy cení zuby akanonda nebo jak že se to jmenuje – co já vím, jaké jsou ty odborné názvy, pokaždé ve stejné poloze, jako by se mu vykloubila čelist. Ostatní zvířata ale jako by zmizela. Často se tam ale můžete potkat se sirem Cadoganem, který se sklopeným hledím vyhrožuje hadovi a míří na něj špičkou svého tupého meče. Po minutí nespočetného množství obrazů a uzounkých odboček z hlavní chodby, chodba končí. Nebo tak se to alespoň na první pohled zdá. Je na ní ale použit stejný trik jako na přepážku nádraží King´s cross mezi nástupišti 9 a 10 a tak když do ní bez přemýšlení vrazíte, přenese vás o nějaká ta další patra výše a to až do patra sedmého. Po vynoření se zde se ale pokuste být tiše, protože zdejší obraz – madame Pluszowa a její nechutně zelenofialový pudlík – si potrpí na spánek a ten, který jej (i když jen čirou náhodou) vzbudí je hned po hradě znám jako vrah, zloděj, hlava všech mafiánů, rozparovač plyšáků a peřin či zapalovač pyžam... Proto se tiše proplížíme chodbou až k točitému schodišti u obrovského čtyřdílného portrétu Šedé dámy, jehož pravá horní část ale už visí jen na jednom háčku z Wenaví kolika a mohli bychom uzavírat sázky, do kolika dnů se s rachotem zřítí na zem a pobouří tak nedaleko visící madame P.

Ale zpět ke schodišti. Vyjdeme tedy po něm (jen pozor na sedemadvacátý schod, který příšerně vrže a na schod dvaatřicátý, který neuvěřitelně klouže, ač nevím proč je tomu tak) a už jsme doma v západní věži! Že je to snadné?