Obětujeme tedy – levé křídlo!“

Dup, dup, dup. Kdepak, kluci jsou kluci a ani ti havraspárští si nelámou hlavu s nějakou noblesou. Vždyť tohle je přeci jejich Levé křídlo! Věčné útočiště, kam se mohou i po vyvedení z hnízda rodiny uchýlit, stočit se pod pírka své koleje.

Hřejivé paprsky právě vycházejícího slunce v barvách bronzu a medu hřejí i přes nečas vládnoucí tam někde venku. Ať je chladná zima, či deštivé jaro. Na tom tady nezáleží. Bludiště chodeb nedá dopustit, aby se sem lezavý chlad jakkoliv připlížil. A Rowena, jejíž ruka vládne nad tímto křídlem stejně, jako nad dívčím, chrání své malé havrany před všemi nebezpečími světa, ať už si to uvědomují, či ne.

Možná se vám podařilo díky své inteligenci uhádnout hádanku, jenž vyřklo klepadlo u vstupu do společenské místnosti. Neuzná-li však tohle nádherné, vyřezávané, točité schodiště z tmavého ebenu za vhodné, nikdy se nahoru nedostanete. Snad jen možná překvapí jeho dvojí metr, kdy propustí jen některé starší havranky, ale ostatním zůstává prostor za schodištěm zapovězen. To by to taky hrálo, kdyby právě zde nevládla proslulá a mocná Rowenina kletba.

Položíte svou nohu tedy na první ebenový schůdek. A třeba ucítíte, stejně jako já tehdy poprvé, ten příjemně teplý závan. Snad to bude vnitřní rozechvění, co já vím. Vystoupáte do prvního patra obrovského rozvětveného stromu, nekončícího bludiště skrývajícího v sobě spleť chodeb, kdy odpočívadlo je jedním obrovským sluncem s několika paprsky chodeb, ze kterých se dělí osobní pokoje, taková malá hnízdečka, pro nejmladší havránky.

Snad vás zaujmou dveře z tmavého dřeva na konci chodby, na konci tunelu, s černou, kovanou klikou. Láká vás za ní zabrat, otevřít, zjistit, co se za ní skrývá. Uslyšíte cvaknutí a pak už nic nebrání tomu, abyste vstoupili do rozsáhlé koupelny. Jenže co to? Jako kdyby spleť místností nikdy nekončila. Dvoje další dveře na vás shlíží, zde se dočkáte jen vprostřed místnosti usazených umyvadel do kruhu se zrcadly. Jedny dveře vedou k toaletám, druhé pak ke sprchám. Ty možná překvapí příjemně vyhřátou podlahou, byť jinak ze studeného mramoru a několika neznámým kohoutkům. Po zběžné prohlídce však pochopíte, že dva slouží k regulaci proudu vody, třetí skýtá mýdlo, čtvrtý spouští tok šampónu a pátý skrývá proud teplého vzduchu. Celá koupelna v bronzových a bílých barvách působí zvláštně příjemným dojmem.

Schodiště však v prvním patře nekončí. Pokračuje dál, kdy se spleť chodeb krátí, až nakonec dovede do pátého poschodí. Tam už nejsou žádné paprsky, pouze jedno obrovské kulaté odpočívadlo, ze kterého přímo vede několik dveří do pokojů nejstarších studentů. I motiv na stěnách se změnil. Nesmělé vycházející slunce se vyhouplo na blankytnou oblohu bez mráčku a prosvítilo prostor, kam až oko dohlédne…

Autor:  Jessica Alia Lektro