Při prvních krocích doprava, vzhůru po dlouhém točitém schodišti z nádherného leštěného mahagonu, to možná ucítíte. Poprvé je to určitě mrazení v zádech z neznáma rozprostírajícího se stále výš a výš. Respekt ze schodiště, které má tu moc nepustit vás dál. Stačí, aby se mu znelíbil váš charakter. Nepatříš sem? Nenalézáš nahoře svůj pokoj? Jsi snad chlapec, který v dívčích ložnicích nemá co dělat? Rowena drží nad tímto místem svou ochrannou ruku. Právě snad nabírající výška, spirála schodů vzbuzuje dojem nekončícího labyrintu chodbiček, jako kdybyste vstupovali do střeženého archivu.

Tmavé chodby, vymalovány motivy noční oblohy, vás obklopují. Vzbuzují pocit, kdy vás i samotné hvězdy a luna zářící svým bílým světlem pozorují. Jistě za to může i výška stropu. Jako kdyby se každým krokem celá obloha pootočila.

Vystoupáte první patro a cítíte se ztraceni. Před vámi se otevře kulatý prostor odpočívadla, který snad připomíná lunu v úplňku, a z něj vycházející paprsky chodeb. Na každém paprsku je pak usazeno několik hnízd nejmladších z havráňat. Dveře každého z hnízd chrání jejich soukromí, jejich vlastní malý svět, který se může proměnit v nedobytnou pevnost.

Snad vás zaujmou dveře na konci chodby, na konci tunelu, které září svým světlým dřevem a černou, kovanou klikou. Láká vás za ní zabrat, otevřít, zjistit, co se za ní skrývá. Uslyšíte cvaknutí a pak už nic nebrání tomu, abyste vstoupili do rozsáhlé koupelny. Jenže co to? Jako kdyby spleť místností nikdy nekončila. Dvoje další dveře na vás shlíží, zde se dočkáte jen vprostřed místnosti usazených umyvadel do kruhu se zrcadly. Jedny dveře vedou k toaletám, druhé pak ke sprchám. Ty možná překvapí příjemně vyhřátou podlahou, byť jinak ze studeného mramoru a několika neznámým kohoutkům. Po zběžné prohlídce však pochopíte, že dva slouží k regulaci proudu vody, třetí skýtá mýdlo, čtvrtý spouští tok šampónu a pátý skrývá proud teplého vzduchu. Celá koupelna v bronzových a bílých barvách působí zvláštně příjemným dojmem.

Schodiště však v prvním patře nekončí. Pokračuje dál, kdy se spleť chodeb krátí, až nakonec dovede do pátého poschodí. Tam už nejsou žádné paprsky, pouze jedno obrovské kulaté odpočívadlo, ze kterého přímo vede několik dveří do pokojů nejstarších studentek. I motiv na stěnách se změnil. Temná noc přešla proti proudu času v západ slunce, vymalovaný šedě modrými a bronzovými odstíny.

Potom vyjdete tyhle schody podruhé. Potřetí. Počtvrté. Už necítíte lezavé tajemno, ani strach z neznáma. S touhle věčnou nocí, kdy bloudíte, ale okénko, jež by prostoupilo pár paprsků světla, nenacházíte, zdůvěrníte. Všimnete si, že nezáří luna, ale poletující svíce, která vás nemají zastrašit, ale jenž vás provází a dávají pozor na vaše kroky. Na to, abyste nezakopli, neuklouzli, nesešli z cesty.

Už vám nepřipadá zábradlí hrubé svým vyřezáváním. Naopak kloužete prsty po symbolech a znacích připomínajících spletitou šifru.

Jen jediné vám ani vaše zvědavost, ani narůstající důvěrnost nedovolí. Samy od sebe nikdy neprojdete těmi tmavými dveřmi v 5. patře. Možná jste už zkusily zabrat za kliku, ale ta nepovolí ani pod zaklínadlem Alohomora.

Autor: Jessica Alia Lektro